Atrakce v Tivoli

Fatamorgana.

V tomto seznamu jsou uvedené pouze atrakce, na které jsem šla a tedy mám s nimi osobní zkušenost. Z pochopitelných důvodů jsme vynechaly jízdy pro malé děti a jízdy, které byly menší verze jiných jízd. Z důvodu chladného počasí jsme také vynechaly projížďku na loďkách (některé jízdy jsou prostě lepší v létě).

Fotografie jsou bohužel rozmazané, neb jsou na nich rychle pohybující se objekty v noci. Ale googlovat obrázky si můžete sami, takže vám radši ukážu tyhle, protože jsou jedinečné :)

Fatamorgana

Co: 45 metrů vysoká věž na které se otáčí čtyři kotouče, dva pro velké kde každý sedí zvlášť, dva pro rodiny, kde sedí v malých saních.
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Naše první jízda, skvělý výhled na město, jako první adrenalin dobré, ale v porovnáním s dalšími jízdami to nebylo nic moc.

The Golden Tower

Co: Volný pád z 63 metrů, je třeba říct víc?
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Myslím, že tohle byla naše druhá jízda jednoduše proto, že tam nebyla fronta a nebylo to hlavou dolů. Ne zrovna nejchytřejší nápad, tohle je podle mě nejvíce adrenalinová jízda v celém parku. Sednout, připoutat, vyjet nahoru... Pak si atrakce odfrkne, ale tím to ještě nezačne. Následuje mučivě dlouhá chvíle, kdy se můžete rozhlížet po okolí, ale na to nemáte nervy, protože to každou chvíli začne, jen nevíte kdy. Pád přijde náhle, sedačka pod vámi ze vteřiny na vteřinu zmizí, až se vám skoro zastaví srdce. Hlavou mi proběhlo "To snad nemyslí vážně!" a začala jsem padat k zemi volným pádem. V momentě, kdy jsem konečně přesvědčila mozek, že neumřu, se jízda se škubnutím vydala nahoru a pak jsem už přistáli na zemi. Jeli jsme dvakrát. 

Demon.

The Demon

Co: Nejintenzivnější horská dráha parku, s fotografií jízdy. 
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Nejdelší fronta, naštěstí jezdilo velké množství lidí naráz. Hlavou dolů v mnoha otočkách. Stálo to za to si počkat, úžasná jízda, šly jsme dvakrát.

Aquila

Aquila.

Co: 4G odstředivé síly a více času vzhůru nohama, než by člověk rád. 
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Tahle atrakce není mezi top čtyřmi adrenalinovými drahami, ale šílené otáčení bylo super. 

The Ferris Wheel

Co: Klasické ruské kolo.
Za kolik: 2 lístky.
Dojmy: Ruské kolo, které není nijak velké, za to se ale otáčí o trochu svižněji a poskytne odpočinek od adrenalinu a možnost naplánovat další jízdy. 

The Star Flyer

The Star Flyer.

Co: 80 metrů vysoký řetízkový kolotoč. 
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Je tam zima. Fakt zima. Nepovolí ani telefon v kapse, asi ho nějaký idiot vyndal, aby si vyfotil selfie, ale vypadl mu. Hezký rozhled, ale když je zima a prší, není to moc super. 

The Spinning Top

Co: Další odstředivá síla, ale ne hlavou dolů.
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Autíčka, která se otáčí na velkém kole dokola atrakce, kolem středu čtyř vozů a kolem vlastní osy. Vyvolává pocit vržení napříč atrakcí, více zábavy, než se na malou dráhu zdá. 

The Roller Coaster

Co: Nejstarší funkční dřevěná horská dráha na světě. S fotkou.
Za kolik: 3 lístky.

Dojmy: Jezdí skrz tunely, neočekávala jsem moc, ale byla to docela zábava.

The Mine

Co: Jízda na automatických loďkách skrz důl obohacená o střelbu na terče. S fotkou.
Za kolik: 2 lístky.
Dojmy: Tak trochu jiná jízda. Během cesty můžete střílet z laserové zbraně na terče a na konci se můžete podívat na skóre. Můžete soupeřit ve skupince až čtyř lidí. Hra je opravdu zábavná, ale trochu to bere pozornost z dráhy samotné, takže je dobré jet vícekrát a prohlédnout si výzdobu. Fotka přijde přesně v moment průjezdu pod malým vodopádem vody. 

The Odin Express

Co: Menší horská dráha, která umí dobře řezat zatáčky. 
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Z téhle jízdy si moc nepamatuji, protože se těsně před ní přihodil nejemotivnější zážitek v parku. 

Story time: Tato jízda měla prázdnou frontu a rozhodly jsme se jet jen, protože jsme měly neomezené jízdy a chtěly jsem zkusit co nejvíce jízd. Když už jsme tam byly, chtěly jsme jet úplně vepředu. Hned po vpuštění na nástupiště jsme tedy zamířily k prvnímu místu a čekaly na příjezd vlaku. Hned vedle byla malá holčička, která očividně měla stejný úmysl, ale byla za námi, takže jsme zabraly post na nástupišti první.

Z jediného pohledu na ni mi bylo jasné, že má na krajíčku. Před očima se mi odehrála blízká budoucnost, kdy se rozbrečí, protože se těšila na přední sedadlo. Vzpomněla jsem si, jak snadno jedna věc zkazí dítěti celý den, viděla jsem všechny ty rodiny, kdy dítě brečí zklamáním v zábavním parku. Tohle jsem si nechtěla vzít na triko, tohle byla magická zem, kde všichni mají být šťastní a nebyl čas na udělování lekcí o tom, že kdo dřív přijde a podobně. Nakonec, bylo to jen sedadlo na jízdě, na které nám nezáleželo.

A tak jsem se podívala na otce, ukázala na přední místo a řekla něco ve smyslu, že je pouštím. Odpověděl něco jako, že je to dobrý, načež jsem poukázala na to, že holčička to místo chce. Myslím, že mu stejně jako mě stačil jeden pohled na ni, aby mu bylo jasné, co by mohlo následovat, takže si s díky vzali sedačku. Ten moment, kdy mi holčička děkovala, dlouho nezapomenu. A pokaždé, když v autobuse běží reklama na Vánoce v Tivoli si na něj vzpomenu.

The Monsoon

Co: Um, další jízda kde se otáčí, ale ne hlavou dolů, já nevím... 
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Další z jízd na kterou jsme šly jen protože to už bylo zaplacené, dobré pro větší partu, společně se zasmát, zazpívat, zakřičet si...

Vertigo

Vertigo.

Co: Letadla otáčející se až 100 km/h, 5G gravitace.
Za kolik: 3 lístky.
Dojmy: Nic není povoleno v kapsách, jezdí se ve dvou skupinkách po čtyřech. Zcela vážná instruktáž před jízdou. Napřed se otáčí hlavou dolů, což je docela zábava, ale pak se začne zrychlovat a ledový vítr do tváře bolí. Síla přilepí lidi k opěradlu a nedá se ani pohnout rukou, takže pokud vaše čepice nesedí dobře, nemůžete si ji upravit. Jen jste rádi, že neprší. Radši jeďte pozadu, směr si totiž můžete vybrat. Jednou stačilo. Jednoznačně nejšílenější jízda, ale na úkor zábavy. 

A na závěr jedna momentka z jízdy na démonovi, pro představu, jak kvalitní fotky vás čekají :D

Tivoli - moje zkušenost

Vstup do parku zevnitř.

Moje první a zatím jediná návštěva Tivoli se odehrála o víkendu kdy se park otevřel na vánoční sezónu, v druhé polovině listopadu. Proto bylo v parku pravděpodobně mnohem více lidí, než normálně. Pravděpodobně, byla jsem tam pouze jednou, tak si musíte počkat do letní sezony, abych to mohla potvrdit.

Už před parkem byla hrozná fronta, proto se doporučuje si pořídit vstupenky předem přes internet. Naštěstí vedle obrovské fronty byla i menší na automaty na vstupenky. Automat bere standardní typy platebních karet, ne hotovost. Se vstupenkou pak můžete projít rovnou dovnitř.

Výzdoba parku byla famózní, vánoční atmosféra byla silnější než na Staroměstském náměstí v den rozsvícení stromku. Do parku jsme dorazili až v pozdní odpoledne, ale myslím, že park vypadá ještě lépe po západu slunce, kdy je osvětlený vánočními světly.

U vstupu do parku je velké množství obchodů, samotné atrakce jsou v zadní části parku. Napřed jsme prošly parkem s fotoaparátem, poté jsme si v zadní části pronajali skříňku, odložily věci a šly na jízdy. Zůstaly jsme v parku až do pozdního večera a některé atrakce jsme jely několikrát.

Fronta na Santu. V Asijské budově. Jo, to zní opravdivě.

Na začátku večera byly dlouhé fronty na atrakce, ale později se to vyprázdnilo a čekalo se maximálně jednu jízdu. Také na chvíli pršelo, což není pro horské dráhy super. Na závěr následovalo představení fontány, světelná šou za hudebního doprovodu.

Celkově musím říct, že park byl čistý, upravený a bezpečný. Adrenalinové atrakce byly náležitě zajištěné, aby člověk nevypadl, ani kdyby se o to snažil. Možná s výjimkou toho řetízkáče, tam by se asi dalo skočit dolů, kdyby se člověk hodně snažil. Každopádně se tam určitě podívám znovu další sezónu a opět o tom napíši článek :)

Tivoli - kousek dětství v centru Kodaně

Hlavní vstup do Tivoli.

Tivoli, druhý nejstarší stále fungující zábavní park na světě (prvním je Bakken), se nachází v centru Kodaně. Park oddělený od okolního světa vysokou zdí, ale některé z atrakcí je možné vidět zvenčí i z větší dálky (například z okna v mé práci).

Dovnitř se můžete dostat jen během jedné ze tří sezón během roku: Letní (duben až září), Halloween (půlka října až první týden v listopadu) a Vánoční (od druhé poloviny listopad do konce roku). Přesná data se každý rok mění (začíná se víkendem a končí víkendem). Pro každou sezónu se mění výzdoba, ale atrakce zůstávají.

Za vstupné do tohoto pohádkového parku se platí, 110/120 DKK (v pátek až neděli dražší) je cena za vstup bez atrakcí. Kromě jízd se uvnitř také nachází větší množství obchodů se sladkostmi, občerstvením a dárkovými předměty. Dalším doplňkem jsou pouťové atrakce, střelnice a podobné výherní zařízení. V obchodech i v těchto stáncích se platí penězi individuálně. V parku jsou k dispozici bankomaty pro případ, že vám dojdou peníze.

Za jízdy se platí speciálními lístky, automaty na lístky jsou rozesety po celém parku. Jeden lístek stojí 25 DKK a každá jízda stojí 1 - 3 lístky, jízdy pro malé děti klasicky stojí méně než velké jízdy pro dospělé. Pokud jdete do parku s dětmi, je třeba počítat s tím, že některé jízdy mají výškové omezení. Na některé jízdy také platí zdravotní omezení, například pro lidi s kardiostimulátory či zdravotním postižením. Před vstupem na adrenalinové atrakce je vždycky popis omezení v angličtině.

V areálu jsou k dispozici sociální zařízení, bankomaty, občerstvení a skříňky na batohy. Doporučuji si odložit všechno možné, protože na některé jízdy není povolené cokoliv mimo kapsy, na jednu byla povolená jen peněženka v kapse a v jednom případě nebylo povolené absolutně nic v kapsách nebo mimo. Atrakce vždy mají prostor na odložení věcí, s přísnějšími zákazy jsou k dispozici bezpečnostní opatření (například nikdo neopustí atrakci dokud všichni nemají své věci), ale lepší než neustále odkládat věci je pronajmout si skříňku, která je uzamčená na kód a je možné ji otvírat libovolně během návštěvy.

Za zmínku také stojí možnost koupit si neomezené vstupné na jízdy. Cena náramku pro neomezený vstup je 220 DKK a přičítá se k ceně za vstupné. Je možné si tento náramek dokoupit uvnitř parku v automatech na lístky, takže se můžete projít uvnitř, podívat se na atrakce a spočítat si, co se vám vyplatí. Jedna velká atrakce stojí 75 DKK, takže pro tři a více jízd se už vyplatí neomezený vstup.

Za zmínku také stojí, že některé horské dráhy mají cestou fotoaparáty a poté si můžete ve stánku zakoupit fotografii, kterou dostanete nejen vytištěnou, ale i odkaz na její elektronickou podobu.

Vlaky v Kodani

Mapa vlaků, dole o víkendu a v noci.

Linky S

Vlaky jsou v Kodani dopravní páteří. Linky S přepravují cestující mezi Kodaní a přilehlými oblastmi od roku 1934. Dnes je v provozu celkem šest linek a jedna podpůrná ve špičce. Z těchto šesti čtyři jezdí i o víkendu a v noci na omezených trasách dvakrát za hodinu. Zbylé dvě linky kopírují trasy dvou z těchto čtyř.

Linky jsou označené písmeny A, B, C, E, F a H. Kromě linky F, která se vyhýbá centru, vedou všechny trasy centrem Kodaně společně. Vlaky mají červenou barvu a současný typ jezdí od roku 1996. Za zmínku také stojí možnost wi-fi připojení zadarmo ve vlacích a kola se mohou taktéž přepravovat zdarma.

Nástupiště brzy ráno.

Na nástupišti

Check in stojan.

Na všech nástupištích, které jsem navštívila, jezdí linky S na jednom nástupišti a případné ostatní vlaky jezdí na jiném. Zastávky jsou označeném velkým bílým S v červeném poli, takže je snadné je najít. Na nástupiště je vždy bezbariérový přístup, často k nástupišti vede výtah pro kola, kočárky a vozíčkáře.

Check-in a check-out probíhá na nástupišti. Stejně jako v metru jsou pro tento účel stojany, z jedné strany na vstup a z druhé na výstup. Na stojanech je možné změnit nastavení karty (kolo, další člověk, pes, cestování mimo město a další).

Příjezdy vlaků.

Pod střechou nástupiště se stejně jako v metru nachází cedule s informací o dvou nejbližších vlacích, které přijedou na nástupiště. První údaj je počet minut do příjezdu, poté následuje název linky a konečná stanice, mezi spoji se pohybují stanice na trase nejbližšího vlaku. Vedle cílové stanice prvního spoje jsou čtverečky znázorňující pokrytí nástupiště příštím vlakem, červené znamenají vlak u nástupiště. Tečka nad čtverečky ukazuje, kde na nástupišti stojíte, podle toho poznáte, jestli si budete muset kvůli vlaku popojít, protože jezdí různě dlouhé.

Pro nástup do vlaku je nutné zmáčknout tlačítko dveří, když se ozve zvukový signál, ne dříve.

Uvnitř vlaku

Interiér vlaku mě překvapil. Vlak nemá oddělené vagóny, jednotlivé sekce jsou členěné skleněnými dveřmi, které mají tlačítko na otevření (pozor na to). Část vlaku je vyhrazená pro kola. Zkušenost z jízdy se nedá srovnat s českými vlaky, cesta je tichá, klidná a nehází to tolik jako v normální vlacích. Pokud toužíte po úplném tichu, ve vlaku je vyhrazená tichá zóna (hned za řidičem).

Pohled do kupé, modrý ovál na dveřích je
tlačítko otevření,
červené nápisy jsou seznam zastávek.

Sedačky ve vlaku.

Sedačky ve vlacích mají zvláštní tvar. Na jedno sedadlo by se vešli tři lidé, ale běžně na nich sedí pouze dva. Až v případě dopravní špičky si lidé začnou sedat na okraje a odvážní se pak musí vměstnat mezi ně, nebo stát.

Dalším skvělým prvkem je cedule, na které jsou všechny budoucí zastávky na trase. Mezi zastávkami jsou tečky, které postupně mizí a tak mají cestující přehled o tom, kde na trati se aktuálně nachází a kdy se mají přesunout k východu, aby pohodlně vystoupili.

Poslední zajímavostí jsou stojany na kola ve vlaku. Část vlaku má jen malá sedadla po straně na proti stojanům. Kola se parkují zadním kolem napřed, aby stojan udržel kolo během cesty. 

Kola ve stojanech ve vlaku.

Malé zvláštnosti 2

Jídlo

Čokoládové plátky.

Přestože v práci nevaří tradiční Dánské jídlo, nemohla jsem si nevšimnout jedno zvláštního trendu. Začalo to zcela nenápadně slaným máslem. Ptala jsem se spolupracovníků, jestli je to normální a jeden z nich řekl, že proč by měl chtít obyčejné, když může mít slané, je to přece lepší. No ale co když si chci dát chleba s máslem a marmeládou? Co potom?

Neptejte se mě jak, ale funguje to. Slané máslo s marmeládou nebo čokoládou. Čokoláda se prodává ve formě tenkých plátků, které si dáte na pečivo, ve variantách mléčná nebo hořká, bílou jsem ještě neviděla, ačkoliv jako normální tabulky je bílá snad častější než mléčná (alespoň v Netto).

Sladké a slané dohromady Dánové kombinují rádi, ve zvláštních kombinacích jako slané křupky obalené čokoládou. O lékořici ani mluvit nebudu. Zato mě velmi překvapilo, když jsem ve chlebu našla rozinky. Byl to obyčejný nesladký chleba, jak můžete vidět na obrázku.

Chleba s rozinkami.

Dumpster diving

Dumpster diving, v překladu noření se do popelnic, zní jako aktivita spojovaná s bezdomovci, které se každý normální člověk vyhne, pokud má na výběr. Tady je to normální, dokonce to ani není trestné, pokud nezničíte něčí majetek. Obchody s potravinami vyhazují každý den celé pytle jídla, které není nijak závadné, ale není už dostačující kvality k prodeji. Někteří mladí toho využívají a těsně po zavírací době si počkají a vezmou si zbytky domů.

Zde bych ráda poznamenala, že se nikdo nenoří do popelnic, jen buď vezmou, co je na vrchu, nebo si po domluvě předají s některým pracovníkem zbytky z ruky do ruky. Mluvila jsem s některými místními, kteří to zkoušeli a byli nadšení. Prý to nebylo nic odporného a kvalita jídla byla stále skvělá. Při vzpomínce na české supermarkety, kde můžete najít mezi zeleninou plesnivé kusy už v obchodě si nemyslím, že by se tento zvyk ujal doma, ale i tak jsem si jistá, že kdyby obchody v Čechách po zavíračce vyhazované jídlo postavily na chvíli ven, našlo by se mnoho lidí, kteří by si ho vzali. Ale to nikdo neudělá, protože se bojí, že by jim pak klesly tržby (což je dost možné).

Sporty

Dánové sportují hodně. Co je ale zajímavé, sportují ve skupinách. Velkých. Za rok běhání po Praze jsem viděla nejčastěji běžce samotné, nebo ve dvou, málo kdy jinak. Tady jsou to skupiny pěti, někdy i dvaceti lidí. Občas běhají ve velké skupině, ale postupně. Například jednou přiběhla skupina pěti lidí, zastavila se, chvíli cvičila v parku a než odběhli, objevila se další skupina a začala dělat ty samé cviky. A potom je tu ta obrovská rojnice lidí středního až důchodového věku, která běžela přes jelení park, až jsem se bála, že skrz ně neprojedu na kole. 

A pak tu máme kolečkové lyže. Jo, přesně tak. Zcela normální. Lyžaři na cyklistické stezce. Občas opět ve velkých skupinách. Ale co tady není ve skupinách, davy důchodců s obrovskými  fotoaparáty v jelením parku, skupinka lidí s dlouhosrstými psy v parku (patnáct psů, to už není náhoda)... Zájmové skupiny jsou asi velmi oblíbené. 

Zdroj: wikipedia

Metro v Kodani

Metro

V Praze je metro hlavním prostředkem dopravy, stejně tak tomu bylo v jiných Evropských hlavních městech, která jsem navštívila. S metrem v Kodani jsem se setkala hned na letišti, metro je nejlepší spojení z letiště do centra. Ale tím moje setkání s metrem na delší dobu skončilo. 

Metro v Kodani je v provozu teprve necelých patnáct let (nejstarší části Pražského metra od roku 1974) a je na něm vidět, že je nové. Moderní vzhled připomíná nejnovější linky Pařížského metra, metro jezdí bez řidiče a koleje na zastávkách jsou zavřené plastovými dveřmi až do zastavení metra v zastávce. V metru nade dveřmi je plánek podobný tomuto:

Zdroj: http://intl.m.dk/#!/

Myslela jsem, že to je jedna linka, která se větví (jako to mají například v Paříži). Kdepak, tohle je celé metro. Dvě linky, které mají půlku cesty společnou. Podle wikipedie má metro 22 stanic a jen 9 jich je pod zemí. To ale není konečný stav, Kodaň má velké plány na rozšíření metra o nový okruh, který by měl být uvedený do provozu v červenci 2019 a poté je v plánu nová trasa M4.

Plán nového metra, zdroj: intl.m.dk

Nástupiště metra.

Při vstupu do metra se neprochází žádnými turnikety a je potřeba nezapomenout se přihlásit na stojanech ve vestibulu. Přímo na nástupišti jsou stojany pouze na odhlášení. Na společných stanicích si nezapomeňte zkontrolovat, která linka bude příští metro.

Jak už jsem jednou zmínila, kolejiště je oddělené od nástupiště, takže teoreticky můžete stát, kde chcete, ale není tomu tak. Kolem dveří jsou nakreslené čáry ohraničující prostor, kde máte stát abyste nebránili výstupu. Dveře do kolejiště se otvírají společně s dveřmi do metra. 

Uvnitř metra je interiér z bílého plastu a poněkud málo sedaček, zato hodně prostoru pro kola nebo kočárky. Nejlepší místa jsou samozřejmě vepředu, protože můžete koukat na koleje před vámi. 

Pohled předním sklem.

Koleje za sklem.

Metro ve stanici.

Metro otvírá dveře, nastupující stojí ve vymezeném prostoru.

V Kodani bez kola

Veřejná doprava si zaslouží samostatný článek, už jen protože pro turisty vypadá přehnaně komplikovaně (a pravděpodobně i pro všechny ostatní). Tento článek je o dopravě obecně, o jednotlivých prostředcích bude samostatný článek.

Kodaň a její okolí se dělí na zóny, jako ostatní velká města. ale zatímco v Praze a Paříži pokryje základní zóna celé město, v Kodaně pouze centrum. Dále nastupuje poněkud komplikovaný systém, který se většina lidí ani nesnaží chápat. Základní lístek platí na dvě zóny, což obvykle turistům stačí. Nikdo jiný si normální papírové lístky nekupuje, takže nikdo moc neví, kde a jak je získat. Já jsem je použila jednou, kdy mi je koupila místní studentka z automatu. Automatu, který nebere bankovky ale karty. O placení v Dánsku napíšu samostatný článek, až se mi povede získat platební kartu.

Zdroj: http://www.visitcopenhagen.com/

Automat na lístky a dobíjení karty.

Místo fyzických lístků místní používají různé typy karet nebo lístky přes aplikaci v telefonu. Ve všech případech je cena počítaná automaticky podle začátku a konce cesty a stržena z účtu. Cena se odvíjí podle počtu zón, kterými se projíždí. Například DTU je v zóně 51, práce v zóně 1, celkem pět zón, to je 30 DKK za jednu jízdu. Mimo špičku (před sedmou ráno, po šesté večer) je to "jen" 25 DKK. Vlastně jde jen o to první číslo, to druhé je pro měsíční neomezené tarify.

Varianta pražské Lítačky/Opencard je Rejsekort. Tato karta má různé varianty podle toho jestli je anonymní nebo vázaná na osobu a jedná se o typ předplaceného kreditu, který se strhává za každou jízdu. Stále se tedy platí za každou jednotlivou jízdu, ale už se člověk nemusí starat o zóny.

Karta odvozuje sama cenu podle místa registrace vstupu a výstupu. Pokud zapomenete se odhlásit, strhne plnou cenu, 70 DKK. Kvůli tomu musíte mít na kartě minimálně 70 DKK při každém nástupu. Systém funguje tak, že vám napřed těch 70 strhne a pak vrátí přeplatek při odhlášení.

Stojan na přihlášení (check ind) na zastávce vlaku.

Z druhé strany přihlášení je odhlášení (check ud).

Přihlášení a odhlášení probíhá na speciálních přístrojích na fotkách. Přístroje jsou na zastávkách metra, vlaků a v autobusech. Důležité je si nesplést přihlášení a odhlášení, jde o dva různé stroje. Přihlašovací stojany na zastávkách metra a vlaků mají navíc tlačítka, na kterých je možné přihlásit na jednu kartu více osob, psa či kolo (S-linky vlaků přepravují kolo zadarmo, ale v metru se za něj platí).

Teprve při přihlášení je lístek platný. Tedy po přiložení ke stojanu, zobrazení potvrzení a zvukové signalizaci. Pokud je něco špatně, stojan vydá nepříjemný zvuk. Pokud se odhlásíte a nemáte dost peněz na další jízdu, ozve se další specifický zvuk varování. Přihlásit se musíte v každém dopravním prostředku, do kterého vstoupíte. Odhlásit se můžete až nakonec cesty, pokud se odhlásíte a do dvaceti minut přihlásíte, systém to bere jako jednu cestu. Jestli se zapomenete odhlásit, je možné tak učinit na kterémkoli odhlašovacím stojanu, nebo přes aplikaci na telefon.

Dobíjení Rejsekort lze automatizovat nastavením automatického dobíjení, pokud zůstatek klesne pod určitou hodnotu. Manuální dobíjení probíhá dvěma způsoby. Prvně můžete dobíjet kartou v automatech poblíž vlaků a metra, nebo můžete dobíjet v obchodech 7eleven, kde můžete platit hotovostí.

Přihlašování a odhlašování je otravné, proto existuje i předplacená neomezená karta. Tedy neomezená ve smyslu že není limit na počet jízd, ale je omezená na cesty. Pamatujete na členění Kodaně na velké množství malých zón? Tenhle typ karty totiž platí jen na cestu do práce nebo do školy, kde musíte uvést cestu a karta platí pouze na zóny, kterými cestou projíždíte, na ostatní musíte kupovat lístky samostatně. Cena měsíčního lístku je pro mě něco přes 800 DKK. Za jednotlivé jízdy bych za měsíc projezdila minimálně 1100 DKK, pokud bych jezdila MHD pětkrát týdně do práce.

Pokud jde a kontroly, zažila jsem jen jednu hned první týden. Do autobusu nastoupili dva lidé v uniformách a prošli celý autobus. Nevím, jestli přistihli nějakého černého pasažéra, zatímco v Praze vždycky někoho najdou mezi prvními deseti kontrolovanými, tady měli všichni zaplaceno, což může být také tím, že v autobuse všichni ukazují řidiči, že mají zaplaceno. O tom ale příště.

Měsíc s kolem

Je to už čtyři týdny, co jsem si to pořídila kolo. Během té doby se stihlo podívat do servisu a strávit tam jeden večer výměnou kabelu k přehazovačce. Jaké jsou mé zážitky a zkušenosti s kolem?

Prvně bych chtěla poznamenat, že před příjezdem do Dánska jsem sice uměla jezdit na kole, ale prakticky jsem na něm několik let nejezdila, takže jsem nebyla vůbec zvyklá jezdit. Co se týče další sportovní aktivity, občas jezdím na bruslích a běhám (obvykle něco přes 5 km, třikrát týdně v nejlepším případě, ale poslední léto méně často).

Moje cesta do práce je asi patnáct kilometrů a trvá zhruba hodinu. Cesta zpátky je necelých dvacet kilometrů. Jak je to možné? V předchozích týdnech jsem zkoušela různé cesty ve snaze minimalizovat kopce, protože kupodivu i tady jsou malé kopce, přestože výškový rozdíl startu a cíle je minimální. Po mnohých pokusech jsem došla k následujícímu plánu.

Do práce

Kolem osmé ráno vyjíždím do práce. V práci se nikdo nestará, v kolik přesně dorazím, takže jedu na pohodu. První týden jsem jezdila s mapou na telefonu, než mi došlo, že pokud nepojedu opačným směrem, pak všechny cesty vedou do Kodaně a nemůžu město minout (doslova, Kodaň je na konci ostrova). To dalo vznik množství různých cest, které jsem za čtyři týdny stihla zkusit. Stačí někde jinak odbočit a už jsem v neznámých krajinách, ale po chvíli se zase vrátím na svojí cestu.

Cesta do práce začíná stezkou kolem kampusu univerzity, na konci zahnu doleva a cyklostezkou opět na konec, kde se znovu zahne doleva. První den jsem na této cestě vjela do koňského trusu (je jich tu plno, koně jsou asi velmi oblíbení a na rozdíl od psů po koních nikdy výkaly neuklízí) a poté mi přestala fungovat přehazovačka. Samozřejmě že se zasekla na nejtěžším ze tří převodů, které má. Mimochodem, absolutně nechápu, jak přehazovačka funguje, když vidím jen jedno ozubené kolo na každé straně řetězu. (Edit: Říká se tomu nábojová převodovka a pokud by to někoho zajímalo, wikipedia má pod tímto heslem celý článek.)

Poté už cestu z hlavy nepopíši, protože je mnoho verzí, kudy mohu jet. Jedna z nich vede kolem přístavu, tu mi Google nabízí jako nejlepší. K práci přijedu ze strany a vyhnu se největšímu davu cyklistů. Jednou jsem jela nejpřímější cestou, abych si vyzkoušela být součástí tohoto davu a myslím, že si to odpustím, protože si nepamatuji, kde musím odbočit a cpát se z pravé strany vřes všechny k odbočce nalevo není super. Navíc ráno jezdí spousty cyklistů s vozíkem vepředu, kde obvykle vozí malé děti. Tito cyklisté jezdí pomalu a zabírají více místa, takže je nutné je předjíždět.

Cestou do práce míjím mnohé obchody se sushi, jednu otravnou uzavírku a jedno místo, kde cestující z autobusu vystupují přímo na cyklostezku. Podle pravidel pokud je autobus v této zastávce, musí všichni cyklisté po dobu otevřených dveří zastavit. Na což je snadné zapomenout. Když už mluvím o pravidlech, mám podezření, že světla pro cyklisty nejsou závazná, pouze doporučení, protože občas jsem jediná, kdo stojí na červené. A občas ani já nestojím, když stezku neprotíná silnice.

Během čtvrtého týdne jsem zjistila, že pokud jedu kolem nádraží Hellerup, následující část stezky je kolem české ambasády. Tahle cesta je nenáročná na pozornost, takže ji asi budu používat nejčastěji.

Ambasáda ČR.

Kolo parkuji před budovou vedle práce, kde zatím vždycky bylo volné místo. Pokud by nebylo, tak na zastávce Norreport je také hodně stojanů. Někteří nechávají kolo prostě někde postavené, ale můj zámek vyžaduje nějaký předmět, ke kterému kolo přidělám. V práci mám oblečení na převlečení a sprchu, takže nemusím v práci sedět v propoceném oblečení.

Z práce

Cesta z práce je klidnější, nikdo tolik nespěchá. Akorát v době po páté hodině přes město jezdí spousta dětí na kole, kterým je potřeba se vyhýbat. Zpátky se vracím přes Norreport, kde zahnu doprava a téhle cesty se držím asi padesát minut. Kromě otravných objížděk je to nejklidnější cesta, vede podél pobřeží a je úplně plochá. Je snadné se na téhle cestě zamyslet a zapomenou hlídat světla na křižovatkách. Momentálně na jednom dlouhém úseku probíhají stavby, což trochu kazí jízdu.

Nevýhoda jízdy podél moře je, že na pobřeží fouká velmi silný vítr (proti mně), což dělá cestu mnohem těžší některé dny. Pokud vítr fouká od moře, jezdit se dá normálně, ale musíte počítat s tím, že moře může vybíhat vás pozdravit, vlny dokáží vystřelit tři metry vzhůru a pět metrů od pobřeží.

Když cesta kolem moře končí, je na čase se vydat do vnitrozemí. Poslední úsek cesty nazývám "poor bike choices", protože mi trvalo přes dva týdny, než jsem našla cestu, kde bych se neztratila. Moji kolej od moře dělí park plný jelenovité zvěře. Pak vzhledem připomíná spíš výběh v ZOO, skrz který se prochází lidé. Zvěře je v parku opravdu hodně, v podvečer se navíc stáda přibližují k cestám a občas musím zastavit a čekat, až zvěř přejde. 

Občas není jasné, kdo se koho bojí víc, jestli stádo mě, nebo já jich. Jelení samci jsou velcí a jejich řev dokáže člověka polekat. Kromě řevu je stádo nebezpečné, pokud se pokouší přejít, když jedu velkou rychlostí z kopce. Zatím všechny cesty parkem proběhly v pořádku, za velkého počtu anglických slovních hříček ("oh, deer lord").

Zatím poslední vybraná cesta vede kolem malého obchodu, kde si můžu koupit večeři, pak už je to jen kousek na koleje, kolo parkuji ve stojanu před kolejí, světla beru s sebou.

Pláž na cestě z práce.

Všude jinde

Na kole teď jezdím skoro všude, vyjma případů, kdy potřebuji něco vyřešit ve městě. Kolo sice může do vlaků zadarmo, ale má zákazy během dopravní špičky. Zatímco v Praze připravit kolo na jízdu bylo komplikované (hlavně protože jsem jela jednou za pár let), tady je kolo vždy připravené, stačí odemknout a můžu jet. Kolo má přední košík, což se hodí na nákup, nemusím s sebou brát tašku, jídlo poskládám do košíku a jedu dál.

Jízda na kole je tady pohodlná, praktická a levná. Kola jsou součástí provozu a nestane se, že by stezka jen tak končila, vždycky jsou na místě cedule, které cyklisty odkáží dál.

Jak jsem si pořídila kolo

Jak jsem si pořídila kolo

Po týdnu v Dánsku mi bylo jasné, že bez kola to prostě nepůjde. Ale co s tím, kolo z ČR sem těžko dostávat a v obchodech stojí od tří tisíc Dánských korun výš. Řešením byla událost Biketown Showdown 2016 pořádaná studentskou unií DTU (Dánské Technické Univerzity).

Ve stručnosti šlo o to, že se po Dánsku povaluje velké množství starých a rozbitých kol, která nikdo nechce. Tato kola byla posbírána a odvezená do věznice, kde je vězni spravili a uvedli do provozu. Proč zrovna vězni se mě neptejte, ale hlásili to neustále dokola, takže je to asi super. Za tento hrdinský kousek si řekli jen 500 DKK za kus a zbylá neprodaná kola měla jít na charitu. Kolik jich nakonec zbylo nevím, pravděpodobně velmi málo, jestli vůbec nějaká (viděla jsem tam dětská kola, tak předpokládám, že ta si možná nikdo nekoupil).

Akce se konala ve městečku Lyngby a byla pro všechny studenty v Dánsku, včetně zahraničních, takže organizace byla v angličtině. Studentský status nikdo nakonec nekontroloval, ale pokud by přišel na akci někdo výrazně starší, asi by se ho ptali na doklady. 

Začátek byl stanovený na jedenáct dopoledne, ale náš (můj a kamarádky stážistky) plán byl tam být mnohem dříve. Na místo jsme přišly před desátou a i tak jsem byly 120. v pořadí. Fronta za námi ale byla mnohem delší. Během čekání na začátek obcházely kolem pořadatelé a nabízeli horkou kávu všem v řadě, což přišlo vhod všem štastlivcům kavomilcům, protože fronta vedla stínem a za tu hodinu jsme docela mrzly. 

Fronta před námi.

Fronta za námi.

V jedenáct byl úvodní proslov (tuším že starostka pronesla řeč, ale pódium bylo za rohem, takže nebylo moc slyšet, natožpak vidět) a pak obešli frontu a rozdali nám lístečky s pořadím. Moje bylo 120, kamarádky 121. Poté jsme se všichni přesunuli k ohrádce s koly, kde jich bylo přes 300 (380?) a prvních deset lidí bylo vpuštěno dovnitř. Jejich úkolem bylo najít si jejich vysněné kolo. Zatímco vybírali, organizátoři opakovali postup a aby toho tlaku vybrat si rychle co nejlepší kolo nebylo málo, pořadatel zdůraznil, že s kolem budeme mít velmi blízký vztah, bude naším společníkem a nejlepším přítelem po následující semestr nebo dva. 

Čekající kola.

Kola,

Jak ale z té hromady kol vybrat to nejlepší? Většina zájemců vybírala očima, pak kolo vyndali ze stojanu, potěžkali, zkusili nasednout, náročnější se projeli v ohrádce a pak buď kolo vrátili, nebo s ním odjeli k východu, kde kolo zaplatili a mohli si ho odvést. Pro mě bylo důležité, aby kolo nebylo prorezivělé, aby mělo pohodlné sedadlo (přece jen je to do práce hodina jedním směrem), aby mělo všechny odrazky (nechci je shánět dodatečně), aby mělo správnou velikost (sedadlo se dá nastavit, ale tyčí od sedadla k řidítkům se hnout nedá) a pokud možno aby nebylo černé (nejčastější barva, to bych nikdy nenašla mezi ostatními koly), košík vepředu byl velké plus (protože někam si musím dát kabelku a vzadu na ni neuvidím, navíc samotný košík stál 100 DKK). 

Lidé byli vpouštěni dovnitř po desíti, kola postupně ubývala, nervozita stoupala. U placení se tvořila fronta, takže občas byl postup pozastaven. Nakonec došla řada i na mě. Musím říct, že jsem zpanikařila, když jsem si všimla, že kola nemají dvě ruční brzdy a je tam jen ta přední, kterou nikdy nepoužívám (bylo mi řečeno, že když s ní prudce zabrzdím, přeletím přes řidítka a namelu si nos). Nakonec jsem rezignovala na dvě ruční brzdy a popadla jsem fialové kolo, které mělo košík i nové sedlo. Doteď si nejsem jistá, jestli kolo při prvním kontaktu zacinkalo jako hůlka kouzelníka reaguje na svého majitele, nebo to byl zoufalý výkřik: "Proboha, tahle trubka ať si mě nebere!" 

Důkaz že jsem majitelem kola.

Každopádně jsem vyměnila kolo za jednu veselou bankovku s mostem (všechny jsou s mostem, celá série z roku 2009 jsou mosty) a přesunula jsem se ke stánku s mechaniky. Pánové v montérkách mi posunuli sedadlo dolů, namontovali světla a ještě mi jeden z nich poradil, že jestli chci mít světla ještě druhý den, nemám je v noci nechávat na kole. Bohužel mi také řekl, že pneumatiky mého kola už moc dlouho nevydrží, že jim dává pár měsíců a budu si muset koupit nové. 

Kromě kola, světel a zámku (světla a zámek dohromady za 250 DKK) jsem si odnesla ještě příručku "Jak jezdit bezpečně v dopravě v Dánsku na dvou kolech", kde jsou popsány zákony a pravidla silničního provozu, včetně dopravních situací s obrázky. Pravidla jsou popsaná v článku Kodaň na kolech. Také jsem dostala pozvánku na akci DTU BIKE CHECK, kde mi zadarmo pomůžou s prohlídkou či opravou kola. Tato událost se prý koná dvakrát do roka, na podzim a na jaře. 

Nakonec tu máte ještě fotku mého nového nejlepšího kamaráda. Snad si spolu budeme rozumět a zažijeme spolu pěkný rok. 

Moje kolo.

Malé zvláštnosti 1

Vlajka z narozeninové oslavy.

Dánská vlajka

Od prvního dne mě překvapilo, jak často vidím Dánskou vlajku. Na obchodech, za zahradách, dokonce i na narozeninovém dortu. Není správný narozeninový dort bez velkého počtu malých, papírových vlaječek na párátkách. Je to známka silného národního cítění? Jsou Dánové takoví vlastenci? Proč Dánové milují svojí vlajku?

Na to jsem se ptala místních a bylo mi řečeno, že pro ně Dánská vlajka má už jiný význam. Znamená oslavu, něco šťastného, veselého. S národním cítěním už nemá moc co společného. Zvláštní, udělat z vlajky symbol šťastných událostí (zatímco česká vlajka zůstává symbolem nacionalismu a na dort by si ji dal jen magor).

Danové na kolech

Tahle položka je ve zvláštnostech, protože mě neustále zaráží, jak Dánové cestují. Během jízdy poslouchají hudbu (přičemž nemohou slyšet ostatní cyklisty), telefonují, píší zprávy a v jednom případě jsem i viděla člověka, který si nahlas zpíval. Každý den potkávám hned několik cyklistů s telefonem v ruce na kole.

Další zvláštnost je oblečení lidí. Někteří jezdí plně ve sportovním, zatímco ostatní jezdí v košili, kalhotách s puky a polobotkách. Ženy v sukních? Normálka. Silonky na kole? Běžně. Což mě přivádí na myšlenku, že se Dánové na kolech nepotí, nebo si po příjezdu do práce vymění své formální oblečení na kolo za jiné pracovní formální oblečení.

Zásuvky

Zatímco Česká Republika drží Evropský standard zásuvek, v Dánsku mají speciální. A ne jen jeden typ. Variabilita zásuvek v ČR je jen podle toho, jestli mají kolík nebo ne, v Dánsku jsem viděla minimálně tři typy zásuvek. Naštěstí je základní typ kompatibilní s našimi, akorát kvůli absenci kolíku přicházíme o ochranu. V Dánsku je totiž kolík také na straně spotřebiče, ne zásuvky. Navíc má půlkruhový tvar, takže zásuvky vypadají trochu jako smajlíci. 

Dva typy zásuvek - nalevo EDB, napravo standard.

Na fotce vidíte tento typ napravo, nalevo je speciální typ s extra ochranou, v práci říkali že na těchto zásuvkách jsou počítače, protože je to speciální obvod, který má ochranu proti výpadkům a může jet na záložní zdroj. Fotka je z kanceláře v práci. 

Na kolejích jsem ještě našla další typ:

Zvláštní zásuvka na kolejích.

Podle stránky www.plugsocketmuseum.nl se jedná o typ 6 s otočným zámkem, používané pro zavěšení světla (obrázky 7 a 8). Proč je ale tato zásuvka deset centimetrů nad zemí, to se asi nedozvím.

Zmíněné stránky obsahují další zajímavé obrázky zásuvek a jejich kabelů nejen v Dánsku, takže pokud někoho toto téma zajímá, doporučuji tyto stránky.

Kodaň na kolech

Kodaň na kolech

Proč na kolo?

Kolo je v Dánsku národní dopravní prostředek, bez něj to prostě nejde. Kodaň a její okolí je skvělé místo pro ježdění na kole, nejen protože je to pěkná placka bez otravných kopců, ale na rozdíl od Prahy je Dánsko na cyklisty připraveno. Pražské  půl metru široké pruhy na okrajích silnice jsou směšné v porovnání s prostorem, jakého se dostává cyklistům tady. A jak by ne, zatímco v Čechách málokdy vidíte na silnicích více než dva cyklisty najednou, v Kodani je nutné umožnit cyklistům předjíždět pomalé bez opuštění bezpečné části vozovky. Ale k bezpečnosti se ještě vrátím.

Pokud si myslíte, že na kole všichni jezdí z čisté lásky ke sportu, pak je potřeba uvést pár věcí na pravou míru. Prvně, auta jsou v Dánsku velmi drahá. V Dánsku je obecně všechno drahé (až na data v telefonu, 25 DKK za 1,5 GB internetu u předplacené karty? O tom si Češi můžou jen nechat zdát), ale taktéž jejich platy jsou vysoké, takže to odnesou jen turisté. Jenže na auta je uvalená 180% daň. Vážně.

Ale dobrá tedy, řekněme, že auta škodí životnímu prostředí a je jen dobře, když méně lidí bude mít auta. Konec konců každé větší město se snaží nějak omezit počet aut, ať už to jsou modré parkovací zóny nebo cena auta. Ale jaké jsou tedy alternativy?

Přece veřejná doprava, Kodaň má síť autobusů, vlaků a metro. Všechny prostředky jsou nové, moderní, relativně čisté, jezdící včas. Problém spočívá v tom, že ani tento způsob dopravy není levný. Moje kolej se nachází u DTU, poblíž městečka Lyngby. Přímým autobusem je to 25 minut do centra Kodaně, to je mnohem rychlejší, než moje cesta na vysokou v Praze. Problém je v tom, že kolej je v zóně 5, čímž se dostávám na cenu 30 DKK za jednu cestu, 25 DKK pokud jedu před sedmou ráno nebo po šesté večer. Za den tedy jen na cestě do práce projedu 55 DKK. Měsíční jízdenka limitována na moji trasu by mě stála něco přes 800 DKK. Více o hromadné dopravě se rozepíšu v dalším článku.

Následující video bylo natočené přímo v centru Kodaně na frekventované křižovatce a zachycuje běžný počet cyklistů, kteří projedou na jednu zelenou.

Když je kolo běžný dopravní prostředek

Kodaň je tedy plná cyklistů, ale zároveň patří ke státům s nejmenším poměrem cyklistů s helmami, protože helmy nejsou povinné pro nikoho. Zatímco v Praze jsou nejčastěji cyklisté oblečení jako na závody, s helmou, ve výrazných barvách a na drahých kolech, tady můžete vidět lidí všech věků a tvarů v běžném oblečení, jak na postarším kole s jedním převodem a mnohdy bez ruční brzdy spěchají do práce. Dokonce dokáží za jízdy psát zprávy na telefonech. 

Stav některých kol je tragický. Protože kola běžně parkují venku, není vzácné spatřit prorezivělá kola, která vypadají, že zažila několik generací majitelů. Co mě ale příjemně překvapilo je, že většina cyklistů nejenže má zvonek, ale ho i požívá. Ne jako v Záhřebu, kde se kola plížila, jako ninjové a neslyšně se mě pokoušela na chodnících předjet, čímž mě vždy spolehlivě vyděsila.

Pravidla pro kola

Pokud se rozhodnete si v Dánsku pořídit vlastní kolo, dejte si pozor na předpisy. Každé kolo musí stejně jako v ČR mít odrazky na kolech, pedálech, jednu bílou vepředu a jednu červenou vzadu. Dále musí mít světla, opět bílé vepředu a červené vzadu. Světla mohou blikat a musí být viditelná na 300 metrů, ale jestli přední světlo osvítí dostatečně vozovku před vámi, to už je váš problém. Co je ale změnou oproti ČR, světla musí být pouze zapnutá od západu slunce do východu, nebo pokud je špatná viditelnost. Zvonek patří mezi povinné vybavení, musí být umístěný na řidítkách a nesmí být nahrazený jiným signálním zařízením. Ostatně další světla jiných barev také nejsou povolená. Poslední nutnou výbavou jsou brzdy na obou kolech, přičemž jedna z nich nemusí být ruční (tím se myslí brzda při šlapání vzad - ano, to existuje, taky mě to překvapilo). 

Samotná jízda se také řídí vlastními pravidly, snad nejvíc překvapivé pro mě bylo, že cyklisté jsou povinni signalizovat rukou změnu jízdy. Ke klasickému gestu zatočení upažením ruky v novém směru bylo přidáno zvednutí ruky nahoru, což znamená zastavení. 

Cyklisté jsou v dopravě samostatný oddíl. Pokud jsou cyklistické stezky (a jakože jsou skoro všude), cyklista musí jet po ní. Pokud ne, pak jede po kraji silnice s auty, nikdy ne na chodníku. Když cyklista zastaví a sesedne, stává se z něj chodec a musí se přesunout na chodník. Na křižovatkách se situace komplikuje. Cyklista může jet rovně nebo zahnout doprava, ale doleva s auty zahnout nesmí.
Na obrázku jsou modrou barvou načrtnuté stezky, pro zahnutí vlevo musí cyklista napřed počkat na světlech 1 na zelenou, přejet do bodu 2 a počkat znovu, než může pokračovat doleva. Pruh pro cyklisty je často na křižovatce modrý jako na obrázku. Cyklisté mají buď vlastní menší semafor, nebo se řídí velkými pro auta.

Existují ještě další pravidla, ale s těmi už vás nebudu zatěžovat. Na závěr vás ještě chci varovat, ať už jezdíte na kole v Kodani nebo jinde, dávejte na křižovatkách pozor na kamiony vedle vás zahýbající doprava. Řidič kamiony cyklistu často nevidí a následkem toho dochází k častým dopravním nehodám. Doporučené je buď se držet před kamionem, nebo za ním, nikdy ne vedle.

Update: dnes jsem měla tu čest vyzkoušet kruhový objezd na kole. Prakticky šlo o to, že kolem vnějšího obvodu kruhu byl menší kruh pro cyklisty. Z pohledu cyklisty jde o velmi intuitivní vylepšení, ale pro řidiče aut to znamená, že navíc ještě musí kontrolovat cyklisty, kteří dávají přednost lidem, ale ne autům.