neděle 23. října 2016

Malé zvláštnosti 2

Jídlo

Čokoládové plátky.
Přestože v práci nevaří tradiční Dánské jídlo, nemohla jsem si nevšimnout jedno zvláštního trendu. Začalo to zcela nenápadně slaným máslem. Ptala jsem se spolupracovníků, jestli je to normální a jeden z nich řekl, že proč by měl chtít obyčejné, když může mít slané, je to přece lepší. No ale co když si chci dát chleba s máslem a marmeládou? Co potom?

Neptejte se mě jak, ale funguje to. Slané máslo s marmeládou nebo čokoládou. Čokoláda se prodává ve formě tenkých plátků, které si dáte na pečivo, ve variantách mléčná nebo hořká, bílou jsem ještě neviděla, ačkoliv jako normální tabulky je bílá snad častější než mléčná (alespoň v Netto).

Sladké a slané dohromady Dánové kombinují rádi, ve zvláštních kombinacích jako slané křupky obalené čokoládou. O lékořici ani mluvit nebudu. Zato mě velmi překvapilo, když jsem ve chlebu našla rozinky. Byl to obyčejný nesladký chleba, jak můžete vidět na obrázku.

Chleba s rozinkami.

Dumpster diving

Dumpster diving, v překladu noření se do popelnic, zní jako aktivita spojovaná s bezdomovci, které se každý normální člověk vyhne, pokud má na výběr. Tady je to normální, dokonce to ani není trestné, pokud nezničíte něčí majetek. Obchody s potravinami vyhazují každý den celé pytle jídla, které není nijak závadné, ale není už dostačující kvality k prodeji. Někteří mladí toho využívají a těsně po zavírací době si počkají a vezmou si zbytky domů.

Zde bych ráda poznamenala, že se nikdo nenoří do popelnic, jen buď vezmou, co je na vrchu, nebo si po domluvě předají s některým pracovníkem zbytky z ruky do ruky. Mluvila jsem s některými místními, kteří to zkoušeli a byli nadšení. Prý to nebylo nic odporného a kvalita jídla byla stále skvělá. Při vzpomínce na české supermarkety, kde můžete najít mezi zeleninou plesnivé kusy už v obchodě si nemyslím, že by se tento zvyk ujal doma, ale i tak jsem si jistá, že kdyby obchody v Čechách po zavíračce vyhazované jídlo postavily na chvíli ven, našlo by se mnoho lidí, kteří by si ho vzali. Ale to nikdo neudělá, protože se bojí, že by jim pak klesly tržby (což je dost možné).

Sporty

Dánové sportují hodně. Co je ale zajímavé, sportují ve skupinách. Velkých. Za rok běhání po Praze jsem viděla nejčastěji běžce samotné, nebo ve dvou, málo kdy jinak. Tady jsou to skupiny pěti, někdy i dvaceti lidí. Občas běhají ve velké skupině, ale postupně. Například jednou přiběhla skupina pěti lidí, zastavila se, chvíli cvičila v parku a než odběhli, objevila se další skupina a začala dělat ty samé cviky. A potom je tu ta obrovská rojnice lidí středního až důchodového věku, která běžela přes jelení park, až jsem se bála, že skrz ně neprojedu na kole. 

A pak tu máme kolečkové lyže. Jo, přesně tak. Zcela normální. Lyžaři na cyklistické stezce. Občas opět ve velkých skupinách. Ale co tady není ve skupinách, davy důchodců s obrovskými  fotoaparáty v jelením parku, skupinka lidí s dlouhosrstými psy v parku (patnáct psů, to už není náhoda)... Zájmové skupiny jsou asi velmi oblíbené. 

Zdroj: wikipedia


středa 19. října 2016

Metro v Kodani

Metro

V Praze je metro hlavním prostředkem dopravy, stejně tak tomu bylo v jiných Evropských hlavních městech, která jsem navštívila. S metrem v Kodani jsem se setkala hned na letišti, metro je nejlepší spojení z letiště do centra. Ale tím moje setkání s metrem na delší dobu skončilo. 

Metro v Kodani je v provozu teprve necelých patnáct let (nejstarší části Pražského metra od roku 1974) a je na něm vidět, že je nové. Moderní vzhled připomíná nejnovější linky Pařížského metra, metro jezdí bez řidiče a koleje na zastávkách jsou zavřené plastovými dveřmi až do zastavení metra v zastávce. V metru nade dveřmi je plánek podobný tomuto:

Zdroj: http://intl.m.dk/#!/
Myslela jsem, že to je jedna linka, která se větví (jako to mají například v Paříži). Kdepak, tohle je celé metro. Dvě linky, které mají půlku cesty společnou. Podle wikipedie má metro 22 stanic a jen 9 jich je pod zemí. To ale není konečný stav, Kodaň má velké plány na rozšíření metra o nový okruh, který by měl být uvedený do provozu v červenci 2019 a poté je v plánu nová trasa M4.

Plán nového metra, zdroj: intl.m.dk
Nástupiště metra.
Při vstupu do metra se neprochází žádnými turnikety a je potřeba nezapomenout se přihlásit na stojanech ve vestibulu. Přímo na nástupišti jsou stojany pouze na odhlášení. Na společných stanicích si nezapomeňte zkontrolovat, která linka bude příští metro.

Jak už jsem jednou zmínila, kolejiště je oddělené od nástupiště, takže teoreticky můžete stát, kde chcete, ale není tomu tak. Kolem dveří jsou nakreslené čáry ohraničující prostor, kde máte stát abyste nebránili výstupu. Dveře do kolejiště se otvírají společně s dveřmi do metra. 

Uvnitř metra je interiér z bílého plastu a poněkud málo sedaček, zato hodně prostoru pro kola nebo kočárky. Nejlepší místa jsou samozřejmě vepředu, protože můžete koukat na koleje před vámi. 


Pohled předním sklem.
Koleje za sklem.
Metro ve stanici.
Metro otvírá dveře, nastupující stojí ve vymezeném prostoru.

pondělí 17. října 2016

V Kodani bez kola

Veřejná doprava si zaslouží samostatný článek, už jen protože pro turisty vypadá přehnaně komplikovaně (a pravděpodobně i pro všechny ostatní). Tento článek je o dopravě obecně, o jednotlivých prostředcích bude samostatný článek.

Kodaň a její okolí se dělí na zóny, jako ostatní velká města. ale zatímco v Praze a Paříži pokryje základní zóna celé město, v Kodaně pouze centrum. Dále nastupuje poněkud komplikovaný systém, který se většina lidí ani nesnaží chápat. Základní lístek platí na dvě zóny, což obvykle turistům stačí. Nikdo jiný si normální papírové lístky nekupuje, takže nikdo moc neví, kde a jak je získat. Já jsem je použila jednou, kdy mi je koupila místní studentka z automatu. Automatu, který nebere bankovky ale karty. O placení v Dánsku napíšu samostatný článek, až se mi povede získat platební kartu.

Zdroj: http://www.visitcopenhagen.com/
Automat na lístky a dobíjení karty.
Místo fyzických lístků místní používají různé typy karet nebo lístky přes aplikaci v telefonu. Ve všech případech je cena počítaná automaticky podle začátku a konce cesty a stržena z účtu. Cena se odvíjí podle počtu zón, kterými se projíždí. Například DTU je v zóně 51, práce v zóně 1, celkem pět zón, to je 30 DKK za jednu jízdu. Mimo špičku (před sedmou ráno, po šesté večer) je to "jen" 25 DKK. Vlastně jde jen o to první číslo, to druhé je pro měsíční neomezené tarify.

Varianta pražské Lítačky/Opencard je Rejsekort. Tato karta má různé varianty podle toho jestli je anonymní nebo vázaná na osobu a jedná se o typ předplaceného kreditu, který se strhává za každou jízdu. Stále se tedy platí za každou jednotlivou jízdu, ale už se člověk nemusí starat o zóny.

Karta odvozuje sama cenu podle místa registrace vstupu a výstupu. Pokud zapomenete se odhlásit, strhne plnou cenu, 70 DKK. Kvůli tomu musíte mít na kartě minimálně 70 DKK při každém nástupu. Systém funguje tak, že vám napřed těch 70 strhne a pak vrátí přeplatek při odhlášení.

Stojan na přihlášení (check ind) na zastávce vlaku.
Z druhé strany přihlášení je odhlášení (check ud).
Přihlášení a odhlášení probíhá na speciálních přístrojích na fotkách. Přístroje jsou na zastávkách metra, vlaků a v autobusech. Důležité je si nesplést přihlášení a odhlášení, jde o dva různé stroje. Přihlašovací stojany na zastávkách metra a vlaků mají navíc tlačítka, na kterých je možné přihlásit na jednu kartu více osob, psa či kolo (S-linky vlaků přepravují kolo zadarmo, ale v metru se za něj platí).

Teprve při přihlášení je lístek platný. Tedy po přiložení ke stojanu, zobrazení potvrzení a zvukové signalizaci. Pokud je něco špatně, stojan vydá nepříjemný zvuk. Pokud se odhlásíte a nemáte dost peněz na další jízdu, ozve se další specifický zvuk varování. Přihlásit se musíte v každém dopravním prostředku, do kterého vstoupíte. Odhlásit se můžete až nakonec cesty, pokud se odhlásíte a do dvaceti minut přihlásíte, systém to bere jako jednu cestu. Jestli se zapomenete odhlásit, je možné tak učinit na kterémkoli odhlašovacím stojanu, nebo přes aplikaci na telefon.

Dobíjení Rejsekort lze automatizovat nastavením automatického dobíjení, pokud zůstatek klesne pod určitou hodnotu. Manuální dobíjení probíhá dvěma způsoby. Prvně můžete dobíjet kartou v automatech poblíž vlaků a metra, nebo můžete dobíjet v obchodech 7eleven, kde můžete platit hotovostí.

Přihlašování a odhlašování je otravné, proto existuje i předplacená neomezená karta. Tedy neomezená ve smyslu že není limit na počet jízd, ale je omezená na cesty. Pamatujete na členění Kodaně na velké množství malých zón? Tenhle typ karty totiž platí jen na cestu do práce nebo do školy, kde musíte uvést cestu a karta platí pouze na zóny, kterými cestou projíždíte, na ostatní musíte kupovat lístky samostatně. Cena měsíčního lístku je pro mě něco přes 800 DKK. Za jednotlivé jízdy bych za měsíc projezdila minimálně 1100 DKK, pokud bych jezdila MHD pětkrát týdně do práce.

Pokud jde a kontroly, zažila jsem jen jednu hned první týden. Do autobusu nastoupili dva lidé v uniformách a prošli celý autobus. Nevím, jestli přistihli nějakého černého pasažéra, zatímco v Praze vždycky někoho najdou mezi prvními deseti kontrolovanými, tady měli všichni zaplaceno, což může být také tím, že v autobuse všichni ukazují řidiči, že mají zaplaceno. O tom ale příště.

sobota 15. října 2016

Měsíc s kolem

Je to už čtyři týdny, co jsem si to pořídila kolo. Během té doby se stihlo podívat do servisu a strávit tam jeden večer výměnou kabelu k přehazovačce. Jaké jsou mé zážitky a zkušenosti s kolem?

Prvně bych chtěla poznamenat, že před příjezdem do Dánska jsem sice uměla jezdit na kole, ale prakticky jsem na něm několik let nejezdila, takže jsem nebyla vůbec zvyklá jezdit. Co se týče další sportovní aktivity, občas jezdím na bruslích a běhám (obvykle něco přes 5 km, třikrát týdně v nejlepším případě, ale poslední léto méně často).

Moje cesta do práce je asi patnáct kilometrů a trvá zhruba hodinu. Cesta zpátky je necelých dvacet kilometrů. Jak je to možné? V předchozích týdnech jsem zkoušela různé cesty ve snaze minimalizovat kopce, protože kupodivu i tady jsou malé kopce, přestože výškový rozdíl startu a cíle je minimální. Po mnohých pokusech jsem došla k následujícímu plánu.

Do práce

Kolem osmé ráno vyjíždím do práce. V práci se nikdo nestará, v kolik přesně dorazím, takže jedu na pohodu. První týden jsem jezdila s mapou na telefonu, než mi došlo, že pokud nepojedu opačným směrem, pak všechny cesty vedou do Kodaně a nemůžu město minout (doslova, Kodaň je na konci ostrova). To dalo vznik množství různých cest, které jsem za čtyři týdny stihla zkusit. Stačí někde jinak odbočit a už jsem v neznámých krajinách, ale po chvíli se zase vrátím na svojí cestu.

Cesta do práce začíná stezkou kolem kampusu univerzity, na konci zahnu doleva a cyklostezkou opět na konec, kde se znovu zahne doleva. První den jsem na této cestě vjela do koňského trusu (je jich tu plno, koně jsou asi velmi oblíbení a na rozdíl od psů po koních nikdy výkaly neuklízí) a poté mi přestala fungovat přehazovačka. Samozřejmě že se zasekla na nejtěžším ze tří převodů, které má. Mimochodem, absolutně nechápu, jak přehazovačka funguje, když vidím jen jedno ozubené kolo na každé straně řetězu. (Edit: Říká se tomu nábojová převodovka a pokud by to někoho zajímalo, wikipedia má pod tímto heslem celý článek.)

Poté už cestu z hlavy nepopíši, protože je mnoho verzí, kudy mohu jet. Jedna z nich vede kolem přístavu, tu mi Google nabízí jako nejlepší. K práci přijedu ze strany a vyhnu se největšímu davu cyklistů. Jednou jsem jela nejpřímější cestou, abych si vyzkoušela být součástí tohoto davu a myslím, že si to odpustím, protože si nepamatuji, kde musím odbočit a cpát se z pravé strany vřes všechny k odbočce nalevo není super. Navíc ráno jezdí spousty cyklistů s vozíkem vepředu, kde obvykle vozí malé děti. Tito cyklisté jezdí pomalu a zabírají více místa, takže je nutné je předjíždět.

Cestou do práce míjím mnohé obchody se sushi, jednu otravnou uzavírku a jedno místo, kde cestující z autobusu vystupují přímo na cyklostezku. Podle pravidel pokud je autobus v této zastávce, musí všichni cyklisté po dobu otevřených dveří zastavit. Na což je snadné zapomenout. Když už mluvím o pravidlech, mám podezření, že světla pro cyklisty nejsou závazná, pouze doporučení, protože občas jsem jediná, kdo stojí na červené. A občas ani já nestojím, když stezku neprotíná silnice.

Během čtvrtého týdne jsem zjistila, že pokud jedu kolem nádraží Hellerup, následující část stezky je kolem české ambasády. Tahle cesta je nenáročná na pozornost, takže ji asi budu používat nejčastěji.

Ambasáda ČR.

Kolo parkuji před budovou vedle práce, kde zatím vždycky bylo volné místo. Pokud by nebylo, tak na zastávce Norreport je také hodně stojanů. Někteří nechávají kolo prostě někde postavené, ale můj zámek vyžaduje nějaký předmět, ke kterému kolo přidělám. V práci mám oblečení na převlečení a sprchu, takže nemusím v práci sedět v propoceném oblečení.

Z práce

Cesta z práce je klidnější, nikdo tolik nespěchá. Akorát v době po páté hodině přes město jezdí spousta dětí na kole, kterým je potřeba se vyhýbat. Zpátky se vracím přes Norreport, kde zahnu doprava a téhle cesty se držím asi padesát minut. Kromě otravných objížděk je to nejklidnější cesta, vede podél pobřeží a je úplně plochá. Je snadné se na téhle cestě zamyslet a zapomenou hlídat světla na křižovatkách. Momentálně na jednom dlouhém úseku probíhají stavby, což trochu kazí jízdu.

Nevýhoda jízdy podél moře je, že na pobřeží fouká velmi silný vítr (proti mně), což dělá cestu mnohem těžší některé dny. Pokud vítr fouká od moře, jezdit se dá normálně, ale musíte počítat s tím, že moře může vybíhat vás pozdravit, vlny dokáží vystřelit tři metry vzhůru a pět metrů od pobřeží.

Když cesta kolem moře končí, je na čase se vydat do vnitrozemí. Poslední úsek cesty nazývám "poor bike choices", protože mi trvalo přes dva týdny, než jsem našla cestu, kde bych se neztratila. Moji kolej od moře dělí park plný jelenovité zvěře. Pak vzhledem připomíná spíš výběh v ZOO, skrz který se prochází lidé. Zvěře je v parku opravdu hodně, v podvečer se navíc stáda přibližují k cestám a občas musím zastavit a čekat, až zvěř přejde. 

Občas není jasné, kdo se koho bojí víc, jestli stádo mě, nebo já jich. Jelení samci jsou velcí a jejich řev dokáže člověka polekat. Kromě řevu je stádo nebezpečné, pokud se pokouší přejít, když jedu velkou rychlostí z kopce. Zatím všechny cesty parkem proběhly v pořádku, za velkého počtu anglických slovních hříček ("oh, deer lord").

Zatím poslední vybraná cesta vede kolem malého obchodu, kde si můžu koupit večeři, pak už je to jen kousek na koleje, kolo parkuji ve stojanu před kolejí, světla beru s sebou.

Pláž na cestě z práce.

Všude jinde

Na kole teď jezdím skoro všude, vyjma případů, kdy potřebuji něco vyřešit ve městě. Kolo sice může do vlaků zadarmo, ale má zákazy během dopravní špičky. Zatímco v Praze připravit kolo na jízdu bylo komplikované (hlavně protože jsem jela jednou za pár let), tady je kolo vždy připravené, stačí odemknout a můžu jet. Kolo má přední košík, což se hodí na nákup, nemusím s sebou brát tašku, jídlo poskládám do košíku a jedu dál.

Jízda na kole je tady pohodlná, praktická a levná. Kola jsou součástí provozu a nestane se, že by stezka jen tak končila, vždycky jsou na místě cedule, které cyklisty odkáží dál.

úterý 11. října 2016

Jak jsem si pořídila kolo

Jak jsem si pořídila kolo

Po týdnu v Dánsku mi bylo jasné, že bez kola to prostě nepůjde. Ale co s tím, kolo z ČR sem těžko dostávat a v obchodech stojí od tří tisíc Dánských korun výš. Řešením byla událost Biketown Showdown 2016 pořádaná studentskou unií DTU (Dánské Technické Univerzity).

Ve stručnosti šlo o to, že se po Dánsku povaluje velké množství starých a rozbitých kol, která nikdo nechce. Tato kola byla posbírána a odvezená do věznice, kde je vězni spravili a uvedli do provozu. Proč zrovna vězni se mě neptejte, ale hlásili to neustále dokola, takže je to asi super. Za tento hrdinský kousek si řekli jen 500 DKK za kus a zbylá neprodaná kola měla jít na charitu. Kolik jich nakonec zbylo nevím, pravděpodobně velmi málo, jestli vůbec nějaká (viděla jsem tam dětská kola, tak předpokládám, že ta si možná nikdo nekoupil).

Akce se konala ve městečku Lyngby a byla pro všechny studenty v Dánsku, včetně zahraničních, takže organizace byla v angličtině. Studentský status nikdo nakonec nekontroloval, ale pokud by přišel na akci někdo výrazně starší, asi by se ho ptali na doklady. 

Začátek byl stanovený na jedenáct dopoledne, ale náš (můj a kamarádky stážistky) plán byl tam být mnohem dříve. Na místo jsme přišly před desátou a i tak jsem byly 120. v pořadí. Fronta za námi ale byla mnohem delší. Během čekání na začátek obcházely kolem pořadatelé a nabízeli horkou kávu všem v řadě, což přišlo vhod všem štastlivcům kavomilcům, protože fronta vedla stínem a za tu hodinu jsme docela mrzly. 

Fronta před námi.

Fronta za námi.

V jedenáct byl úvodní proslov (tuším že starostka pronesla řeč, ale pódium bylo za rohem, takže nebylo moc slyšet, natožpak vidět) a pak obešli frontu a rozdali nám lístečky s pořadím. Moje bylo 120, kamarádky 121. Poté jsme se všichni přesunuli k ohrádce s koly, kde jich bylo přes 300 (380?) a prvních deset lidí bylo vpuštěno dovnitř. Jejich úkolem bylo najít si jejich vysněné kolo. Zatímco vybírali, organizátoři opakovali postup a aby toho tlaku vybrat si rychle co nejlepší kolo nebylo málo, pořadatel zdůraznil, že s kolem budeme mít velmi blízký vztah, bude naším společníkem a nejlepším přítelem po následující semestr nebo dva. 

Čekající kola.

Kola,

Jak ale z té hromady kol vybrat to nejlepší? Většina zájemců vybírala očima, pak kolo vyndali ze stojanu, potěžkali, zkusili nasednout, náročnější se projeli v ohrádce a pak buď kolo vrátili, nebo s ním odjeli k východu, kde kolo zaplatili a mohli si ho odvést. Pro mě bylo důležité, aby kolo nebylo prorezivělé, aby mělo pohodlné sedadlo (přece jen je to do práce hodina jedním směrem), aby mělo všechny odrazky (nechci je shánět dodatečně), aby mělo správnou velikost (sedadlo se dá nastavit, ale tyčí od sedadla k řidítkům se hnout nedá) a pokud možno aby nebylo černé (nejčastější barva, to bych nikdy nenašla mezi ostatními koly), košík vepředu byl velké plus (protože někam si musím dát kabelku a vzadu na ni neuvidím, navíc samotný košík stál 100 DKK). 

Lidé byli vpouštěni dovnitř po desíti, kola postupně ubývala, nervozita stoupala. U placení se tvořila fronta, takže občas byl postup pozastaven. Nakonec došla řada i na mě. Musím říct, že jsem zpanikařila, když jsem si všimla, že kola nemají dvě ruční brzdy a je tam jen ta přední, kterou nikdy nepoužívám (bylo mi řečeno, že když s ní prudce zabrzdím, přeletím přes řidítka a namelu si nos). Nakonec jsem rezignovala na dvě ruční brzdy a popadla jsem fialové kolo, které mělo košík i nové sedlo. Doteď si nejsem jistá, jestli kolo při prvním kontaktu zacinkalo jako hůlka kouzelníka reaguje na svého majitele, nebo to byl zoufalý výkřik: "Proboha, tahle trubka ať si mě nebere!" 

Důkaz že jsem majitelem kola.

Každopádně jsem vyměnila kolo za jednu veselou bankovku s mostem (všechny jsou s mostem, celá série z roku 2009 jsou mosty) a přesunula jsem se ke stánku s mechaniky. Pánové v montérkách mi posunuli sedadlo dolů, namontovali světla a ještě mi jeden z nich poradil, že jestli chci mít světla ještě druhý den, nemám je v noci nechávat na kole. Bohužel mi také řekl, že pneumatiky mého kola už moc dlouho nevydrží, že jim dává pár měsíců a budu si muset koupit nové. 

Kromě kola, světel a zámku (světla a zámek dohromady za 250 DKK) jsem si odnesla ještě příručku "Jak jezdit bezpečně v dopravě v Dánsku na dvou kolech", kde jsou popsány zákony a pravidla silničního provozu, včetně dopravních situací s obrázky. Pravidla jsou popsaná v článku Kodaň na kolech. Také jsem dostala pozvánku na akci DTU BIKE CHECK, kde mi zadarmo pomůžou s prohlídkou či opravou kola. Tato událost se prý koná dvakrát do roka, na podzim a na jaře. 

Nakonec tu máte ještě fotku mého nového nejlepšího kamaráda. Snad si spolu budeme rozumět a zažijeme spolu pěkný rok. 

Moje kolo.

neděle 9. října 2016

Malé zvláštnosti 1

Vlajka z narozeninové oslavy.

Dánská vlajka

Od prvního dne mě překvapilo, jak často vidím Dánskou vlajku. Na obchodech, za zahradách, dokonce i na narozeninovém dortu. Není správný narozeninový dort bez velkého počtu malých, papírových vlaječek na párátkách. Je to známka silného národního cítění? Jsou Dánové takoví vlastenci? Proč Dánové milují svojí vlajku?

Na to jsem se ptala místních a bylo mi řečeno, že pro ně Dánská vlajka má už jiný význam. Znamená oslavu, něco šťastného, veselého. S národním cítěním už nemá moc co společného. Zvláštní, udělat z vlajky symbol šťastných událostí (zatímco česká vlajka zůstává symbolem nacionalismu a na dort by si ji dal jen magor).

Danové na kolech

Tahle položka je ve zvláštnostech, protože mě neustále zaráží, jak Dánové cestují. Během jízdy poslouchají hudbu (přičemž nemohou slyšet ostatní cyklisty), telefonují, píší zprávy a v jednom případě jsem i viděla člověka, který si nahlas zpíval. Každý den potkávám hned několik cyklistů s telefonem v ruce na kole.

Další zvláštnost je oblečení lidí. Někteří jezdí plně ve sportovním, zatímco ostatní jezdí v košili, kalhotách s puky a polobotkách. Ženy v sukních? Normálka. Silonky na kole? Běžně. Což mě přivádí na myšlenku, že se Dánové na kolech nepotí, nebo si po příjezdu do práce vymění své formální oblečení na kolo za jiné pracovní formální oblečení.

Zásuvky

Zatímco Česká Republika drží Evropský standard zásuvek, v Dánsku mají speciální. A ne jen jeden typ. Variabilita zásuvek v ČR je jen podle toho, jestli mají kolík nebo ne, v Dánsku jsem viděla minimálně tři typy zásuvek. Naštěstí je základní typ kompatibilní s našimi, akorát kvůli absenci kolíku přicházíme o ochranu. V Dánsku je totiž kolík také na straně spotřebiče, ne zásuvky. Navíc má půlkruhový tvar, takže zásuvky vypadají trochu jako smajlíci. 

Dva typy zásuvek - nalevo EDB, napravo standard.
Na fotce vidíte tento typ napravo, nalevo je speciální typ s extra ochranou, v práci říkali že na těchto zásuvkách jsou počítače, protože je to speciální obvod, který má ochranu proti výpadkům a může jet na záložní zdroj. Fotka je z kanceláře v práci. 

Na kolejích jsem ještě našla další typ:

Zvláštní zásuvka na kolejích.
Podle stránky www.plugsocketmuseum.nl se jedná o typ 6 s otočným zámkem, používané pro zavěšení světla (obrázky 7 a 8). Proč je ale tato zásuvka deset centimetrů nad zemí, to se asi nedozvím.

Zmíněné stránky obsahují další zajímavé obrázky zásuvek a jejich kabelů nejen v Dánsku, takže pokud někoho toto téma zajímá, doporučuji tyto stránky.