Je to už čtyři týdny, co jsem si to pořídila kolo. Během té doby se stihlo podívat do servisu a strávit tam jeden večer výměnou kabelu k přehazovačce. Jaké jsou mé zážitky a zkušenosti s kolem?
Prvně bych chtěla poznamenat, že před příjezdem do Dánska jsem sice uměla jezdit na kole, ale prakticky jsem na něm několik let nejezdila, takže jsem nebyla vůbec zvyklá jezdit. Co se týče další sportovní aktivity, občas jezdím na bruslích a běhám (obvykle něco přes 5 km, třikrát týdně v nejlepším případě, ale poslední léto méně často).
Moje cesta do práce je asi patnáct kilometrů a trvá zhruba hodinu. Cesta zpátky je necelých dvacet kilometrů. Jak je to možné? V předchozích týdnech jsem zkoušela různé cesty ve snaze minimalizovat kopce, protože kupodivu i tady jsou malé kopce, přestože výškový rozdíl startu a cíle je minimální. Po mnohých pokusech jsem došla k následujícímu plánu.
Do práce
Kolem osmé ráno vyjíždím do práce. V práci se nikdo nestará, v kolik přesně dorazím, takže jedu na pohodu. První týden jsem jezdila s mapou na telefonu, než mi došlo, že pokud nepojedu opačným směrem, pak všechny cesty vedou do Kodaně a nemůžu město minout (doslova, Kodaň je na konci ostrova). To dalo vznik množství různých cest, které jsem za čtyři týdny stihla zkusit. Stačí někde jinak odbočit a už jsem v neznámých krajinách, ale po chvíli se zase vrátím na svojí cestu.
Cesta do práce začíná stezkou kolem kampusu univerzity, na konci zahnu doleva a cyklostezkou opět na konec, kde se znovu zahne doleva. První den jsem na této cestě vjela do koňského trusu (je jich tu plno, koně jsou asi velmi oblíbení a na rozdíl od psů po koních nikdy výkaly neuklízí) a poté mi přestala fungovat přehazovačka. Samozřejmě že se zasekla na nejtěžším ze tří převodů, které má. Mimochodem, absolutně nechápu, jak přehazovačka funguje, když vidím jen jedno ozubené kolo na každé straně řetězu.
(Edit: Říká se tomu nábojová převodovka a pokud by to někoho zajímalo, wikipedia má pod tímto heslem celý článek.)
Poté už cestu z hlavy nepopíši, protože je mnoho verzí, kudy mohu jet. Jedna z nich vede kolem přístavu, tu mi Google nabízí jako nejlepší. K práci přijedu ze strany a vyhnu se největšímu davu cyklistů. Jednou jsem jela nejpřímější cestou, abych si vyzkoušela být součástí tohoto davu a myslím, že si to odpustím, protože si nepamatuji, kde musím odbočit a cpát se z pravé strany vřes všechny k odbočce nalevo není super. Navíc ráno jezdí spousty cyklistů s vozíkem vepředu, kde obvykle vozí malé děti. Tito cyklisté jezdí pomalu a zabírají více místa, takže je nutné je předjíždět.
Cestou do práce míjím mnohé obchody se sushi, jednu otravnou uzavírku a jedno místo, kde cestující z autobusu vystupují přímo na cyklostezku. Podle pravidel pokud je autobus v této zastávce, musí všichni cyklisté po dobu otevřených dveří zastavit. Na což je snadné zapomenout. Když už mluvím o pravidlech, mám podezření, že světla pro cyklisty nejsou závazná, pouze doporučení, protože občas jsem jediná, kdo stojí na červené. A občas ani já nestojím, když stezku neprotíná silnice.
Během čtvrtého týdne jsem zjistila, že pokud jedu kolem nádraží Hellerup, následující část stezky je kolem české ambasády. Tahle cesta je nenáročná na pozornost, takže ji asi budu používat nejčastěji.
 |
| Ambasáda ČR. |
Kolo parkuji před budovou vedle práce, kde zatím vždycky bylo volné místo. Pokud by nebylo, tak na zastávce Norreport je také hodně stojanů. Někteří nechávají kolo prostě někde postavené, ale můj zámek vyžaduje nějaký předmět, ke kterému kolo přidělám. V práci mám oblečení na převlečení a sprchu, takže nemusím v práci sedět v propoceném oblečení.
Z práce
Cesta z práce je klidnější, nikdo tolik nespěchá. Akorát v době po páté hodině přes město jezdí spousta dětí na kole, kterým je potřeba se vyhýbat. Zpátky se vracím přes Norreport, kde zahnu doprava a téhle cesty se držím asi padesát minut. Kromě otravných objížděk je to nejklidnější cesta, vede podél pobřeží a je úplně plochá. Je snadné se na téhle cestě zamyslet a zapomenou hlídat světla na křižovatkách. Momentálně na jednom dlouhém úseku probíhají stavby, což trochu kazí jízdu.
Nevýhoda jízdy podél moře je, že na pobřeží fouká velmi silný vítr (proti mně), což dělá cestu mnohem těžší některé dny. Pokud vítr fouká od moře, jezdit se dá normálně, ale musíte počítat s tím, že moře může vybíhat vás pozdravit, vlny dokáží vystřelit tři metry vzhůru a pět metrů od pobřeží.
Když cesta kolem moře končí, je na čase se vydat do vnitrozemí. Poslední úsek cesty nazývám "poor bike choices", protože mi trvalo přes dva týdny, než jsem našla cestu, kde bych se neztratila. Moji kolej od moře dělí park plný jelenovité zvěře. Pak vzhledem připomíná spíš výběh v ZOO, skrz který se prochází lidé. Zvěře je v parku opravdu hodně, v podvečer se navíc stáda přibližují k cestám a občas musím zastavit a čekat, až zvěř přejde.
Občas není jasné, kdo se koho bojí víc, jestli stádo mě, nebo já jich. Jelení samci jsou velcí a jejich řev dokáže člověka polekat. Kromě řevu je stádo nebezpečné, pokud se pokouší přejít, když jedu velkou rychlostí z kopce. Zatím všechny cesty parkem proběhly v pořádku, za velkého počtu anglických slovních hříček ("oh, deer lord").
Zatím poslední vybraná cesta vede kolem malého obchodu, kde si můžu koupit večeři, pak už je to jen kousek na koleje, kolo parkuji ve stojanu před kolejí, světla beru s sebou.
 |
| Pláž na cestě z práce. |
Všude jinde
Na kole teď jezdím skoro všude, vyjma případů, kdy potřebuji něco vyřešit ve městě. Kolo sice může do vlaků zadarmo, ale má zákazy během dopravní špičky. Zatímco v Praze připravit kolo na jízdu bylo komplikované (hlavně protože jsem jela jednou za pár let), tady je kolo vždy připravené, stačí odemknout a můžu jet. Kolo má přední košík, což se hodí na nákup, nemusím s sebou brát tašku, jídlo poskládám do košíku a jedu dál.
Jízda na kole je tady pohodlná, praktická a levná. Kola jsou součástí provozu a nestane se, že by stezka jen tak končila, vždycky jsou na místě cedule, které cyklisty odkáží dál.
